Playlist         Seznam přihlášených

Pekič 3 - Na Rocky Mannovi se mi líbí .....

peki
Já jsem tenhle článek na stránky ani snad dávat nechtěl, je už milionkrát přečtený na jiných webech, ale považuji to za tak absolutní vrchol Pekičovy tvorby a tak dokonalou propagaci závodů na bajku s mapou, že jsem neodolal. Než jsem jel svůj první bajk edvenčr , četl jsem si ho snad denně. No jo no, kdo by mohl vymyslet větší brutalitu než Kamenáč. Takže ještě jednou díky Pavle!!!
Báža

PS: jo a prosím Tě, lepší fotku jsem nanašel...
Na Rocky Manovi se mi líbí hlavně to, že se vždycky strašně trápím, je mi zle, bliju, usínám za jízdy, stojí mě to asi tři tisíce na startovném, žrádle a benzinu a když vzdám, tak se mi všichni do poloviny prosince posmívají. Je to zkrátka ideální příležitost udělat ze sebe nehybnou a hodně pitomou trosku. Proto jsem se přihlásil i letos.
Napřed se mi posralo auto, takže tradičně těsně před závodem beru auto z půjčovny. Je menší, pomalejší a půjčovna stojí víc peněz. Oproti tomu asistentku mám v pohodě zajištěnou už ve čtvrtek večer. Hanka umí řídit, vařit, jezdit podle autoatlasu, otvírat lahváče a rozezná olej od kombinaček. Je ideální. Dost ideální byl taky ten borec na hotelu. Vytáhlého chlápka, zjevně skandinávského původu, jsem v předzávodní rozmařilosti vesele pozdravil a on mě hned poznal a začal v angličtině zhruba tuto konverzaci:
„Zdar, ty vole, to jsme se včera vožrali, co?“
„Já moc ne.“
„Ne?!“
„Ne.“
„Není ti blbě?“
„Ne.“
„Vůbec?“
„Ne.“
„Oh!“
„Jo, jo.“
„A známe se vůbec?“
„Ne.“
„Viděli už jsme se někdy dřív?“
„Ne.“
„Aha. Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Potom jsme ještě večer trochu zdrželi Míru Seidla. Šel totiž babičce pro mlíko a rohlíky okolo hospody a snadno si nechal vemluvit dávnou moudrost, že čtyři jsou před závodem ideální. Nakonec každý poctivý závodník ještě do půlnoci šudlal řetěz a hned o pěti ráno už se tvořila fronta před hajzlama. Na start se jelo kousek od kolejí do Stromovky a tam to všechno začalo.
Atmosféra se začala zdáti býti dramatickou. Kola se řadila do boxů, závodníci se rozcvičovali, kdekdo močil a Ďure si cvičně vypustil a zase napumpoval kolo.
Začíná se parkovým během. Start je hromadný. Unešen událostmi si ani nepamatuji, zda byl startovní výstřel, nebo jenom někdo zařval, ať už dem. Podívám se v televizi. Závodníci se rozprchli. Umím zachovat chladnou hlavu. To je moje jediná výhoda. Prvních šedesát metrů jdu správný postup na jedničku jenom já a první. Had soupeřů mne brzy pohlcuje a pak už nezbývá než se neustále propadat a propadat. Tak hrozné to zas nebylo, avšak fakt, že jsem naposledy běžel při loňském Rocky Manovi, ten poznat byl. Trochu jsem se zadýchával a chtělo se mi strašně chcát. K čemuž nakonec muselo dojít a já definitivně ztratil kontakt s čelem skupiny. On ale park zrovna moc nerozhoduje. Jinak je to fajn disciplína. Vyzkoušel jsem ji poprvé a řekl bych, že skrývá jisté záludnosti a je plnohodnotnou formou orientačního běhu. Akorát místo minut rozhodují sekundy.
Při vbíhání do boxů vidím odjíždět čelo. Jistě, po rovině zase pojedu sám. Ne že bych musel s někým vykecávat. To raději správně dýchám. Leč protivítr, to je sviňa. Balík čtyř, pěti cyklistů jede po silnici při vzorném střídání s polovičním úsilím a rychleji. Nevadí. Honem razím první kontrolu ještě ve Stromovce, nacházím most výrazně snadněji, než mnozí ze soupeřů a nestačím se divit, jaký že to je kopec od řeky do Bohnic. Přes Prahu je to dost ve stylu kamikaze. Nahoře se napojuji na čtyřproudovku, křižovatka na červenou, potom do toho protisměrnýho pruhu, protože odbočuji vlevo do sídliště, kličkování mezi babkama na chodníku, sjezd lesem, sjezd dědinou, ruská ruleta na stopce, kontrola ve Vinoři, napojení na hlavní doleva těsně před autem, zdvižený prst, kousek po poli a už je tady Brandýs. Kolona aut jede pomalu. Napřed předjíždím zleva, pak zprava, pak do popelnice a pak po chodníku. Pán se síťovkou už si udělal obrázek o prototypu čuráka a všem okolo to dává hlasitě vědět.
A hle! První chybka. Taky mě už dost bolí záda. Každých dvacet minut mi pípají hodinky. To jako abych se napil. Iontový nápoj se stává hnusným a ještě hnusnějším. Už jsou tady první okruhy. Vedoucí skupina má na mě okruh náskok což je asi deset minut a já se loučím s tím, že bych je mohl dotáhnout. Jen tak trochu si kousnu, loknu, poručím si výhradně vodu do flašek, to proto abych tam do obou nafasoval zase ten ionťák a na další kus cesty vyrážíme společně s Ramachem. Radek je můj osvědčený partner z předchozích ročníků a naše tempa se vzájemně skvěle doplňují. Bohužel, hned po pár kilometrech si Radek myslí, že zná ten jediný a správný postup. Já si nemyslím, že musím s partnerem i do prdele a znovu se rozdělujeme. Přichází dlouhý postup po poli. Protahuji záda každých sto metrů a už vím, že na mě dolehla trošičku krize. Dolehla na mě dost, protože se pořád otáčím a koukám kdo je za mnou. V jediném delším stoupání na celé mapě mě znovu hladce dojíždí a vzápětí i trhá Ramach. Taky bych si dal trochu vody. Než dojedu do Mšena, kde je benzinka na které si můžu vodu koupit, bych si dal trochu vody opravdu hodně a navíc mě dojel John a jeho kámoš a Jelen.
Ledově studená voda dělá s tělem zázraky a umožňuje mi pokračovat s Jelenem celé Kokořínsko. Nevím proč, v tu chvíli si ještě myslím, že by ten horský běh mohl pro mě znamenat výhodnou disciplínu, kde lze dotáhnout někoho přede mnou. Z Housky, poslední kontroly na Kokořínsku, začíná první postup se zásadní volbou. Moc nepřemýšlím, jedu zleva, to jest tam, co nikdo jiný a celou dobu mi vrtá hlavou jak moc to je postup dobrý a nebo zlý. A doteďka to nevím. Faktem je, že další jsem zprasil určitě. A další okruhy na Mariánské cestě. Píseček dal všem pohulit. Nejvíc přirozeně mě.
Zbytek závodu si už úplně přesně nepamatuji. Jasných mám jen několik zážitků. Vesměs negativních. Kupříkladu dáma snažící se projet autem po cestě hned u občerstvovačky v Doksech byla piča jako zvon. Zastavila chytře v místě, kde stálo vedle už jedno auto a úplně tu cestu ucpala. Proti ní i za ní stáli lidi s kolem a nemohli dál. Potom mě srazil hřbet písek v dalším postupu. Ten mě úplně dostal. Tempo ochablo. Při dlouhatanánském postupu přes nádhernou planinu vojenského prostoru jsem si spíš myslel něco o strašné prdeli, sluneční výhni, pekelném žáru, pomalém asfaltu, špatném měřítku a podobně.Voda teplá, čokoládka rozteklá. Míjím dva borce na dost dobrých bajkách. Jedou taky z Prahy do Jizerek. Akorát, že na výlet. O horském už si nemyslím, že by měl být mojí silnou zbraní. John a jeho kámoš jsou už totiž v tahu. Další postup zmrvím. Byl delší a po pomalejší cestě. Navíc do kopce. Jeho výhoda spočívala v malebném kiosku u fotbalového hřiště. Zde ochotní štamgasti rádi pustili závodníka ve frontě dopředu. I výčepní slil několik roztočených kusů, aby závodníkovi nepěnilo. A závodníkovi moc chutnalo. Navíc zdarma, čímž jim tímto děkuji.
Ihned poté přišla občerstvovačka v nějakých lázních. Hodně mi pomohla. Dostal jsem najíst, tudíž byl zažehnán žaket, lehnul jsem si do mraveniště, tudíž mě přestaly bolet všechny klouby a potkal dvě úžasně blbé kočenky, které chtěly půjčit moji pumpičku a hrozně se divily, že nemám čas, když zrovna ležím na pobřeží rybníčku a žeru, tudíž se mi rozehnala trudnomyslnost. Silueta Ještědu se tyčila nebezpečně blízko místa odpočinku a bylo jasné, že „tam“ musím ( Ovšem, „tam“ musíme všichni, říkala moje babička a je tam taky ). K mému štěstí ne úplně na vrchol, což očekávali všichni startující už měsíc dopředu, nýbrž pouze vychytralým traverzem na hřeben. Tento jsem zpočátku šelojel, potom sedošel, závěrečnou partii dolů jeloletěl až jsem málem zabil sebe a ty dva cyklisty známé kdesi od Doksů. Právě vylízali z hospody.
Z hřebene dolů to byla pohoda. Můj stav se mírně zlepšil, pookřálo tělo, aby mohlo sjet na opačnou stranu kopce a zase nahoru a podruhé už správně. Minutky se nenápadně kumulovaly. Pohled do mapy. Honem k Liberecké dálnici, šup, poslední občerstvovačka a ta poslední výměna už musí být jenom do Bedřichova nejrychlejší cestou. Víc nás přece Kejmil trápit nemůže. Hajzl. Jenom čtěte dál.
K té občerstvovačce už jsem se opravdu plazil. Pokukuje po hodinkách nemyslím na horský běh, nýbrž na limit. Stoupání, běžně jetelné na čtyřicetdvačtrnáct, musím tlačit. Klesání nemůžu jet naplno, protože se únavou bojím. Kontrola s občerstvením je zase na břehu koupaliště. Mě je to jedno.
Při ražení mi kdosi povídá, že kluci už jsou v cíli běhu. Ohromně motivující. Vyhrál prý Tichus. Trochu se divím, kde a kdy si najednou Tichovský na starý kolena vzpoměl na bajka. Až mnohem později, dávno v cíli, při posezení, mi dochází, že to je tenhlencten mladý Ticháček, co pořád jenom sedí, čučí a mlčí a je skromný místo aby se vožral a dělal bordel až do rána jako já. Na kontrole taky fasuju poslední mapu. A hle!. Není sama. Harcov jsem očekával ale co ta veliká vojenská plachta přes dva hřebeny. Chce se mi plakat a na kolo se mi nechce a to není fér, voni už pijou pivo v Bedřichově a ten Kamil je šulín a to přece nikde nejde objet! Hluboce přemítám další kroky. Hanka a ostatní kolem do mě hučí, že přece nejsem poslední, že posunuli limit o hodinu, že jsou na tom lidi hůř a přeci se nenechám porazit od Aničky. Z úcty k Aničce nepíšu, co si o ní v takové chvíli lze myslet, ale ukecali mne. Chudák Smíšek, byl li to vůbec on, mě chlácholil, jak už to na tom Harcově bude snadné, prý to tam zná. Promiň, takové odpovědi sis nezasloužil.
Ztěžka pokládám opuchlou prdel do sedla a pomalu, pomalounku roztáčím pedály. Na kopečku už se mi chce blinkat to výborné slaďoučké kafíčko se šlehačkou. Vteřinovka mých hodinek za devět a půl tisíce nemilosrdně ukrajuje čas do vypršení prodlouženého limitu. Na začátku Harcova, poslední mapy, mě dojeli poslední chlapi. Jak symbolické. A ujeli. Pak mi ušel stařík s motorovkou a kládou na rameni. I děti s maminkou a s košíkem hub. Srdnatě bojuji s nástrahami terénu. Kdesi velmi daleko v mysli mi nějaký hlas říká, jaké by to tady bylo výborné svezení, kdyby se mi chtělo jet. Proto raději volím blbější postup s cestou zasekanou polomem. Od předposlední kontroly už zbývá jenom jeden kopec k cíli. Asi dva kilometry a dvě stě metrů nahoru. Do limitu zbývá třicet minut.
Drama. Hrozné trápení. Kyslíkový dluh. Křeče. Kopec se mi pomalu vzdává. Ale jenom po kouskách. Někdo navaluje na cestu kameny, aby sem po ní nemohl jet. Mapa nesedí. Vrstevnice však ano. Zase kameny. A klacky. A konečně vrchol a sběrka. Je minutu po sedmé. Limit vypršel. Spoléhám na trošku zpožděný start, zvracím a jedu po sjezdovce do cíle. Všichni z toho mají ohromnou srandu.
S posunutým limitem to přirozeně byla fligna. Skončil v šest.
Tělo i mysl říká: „Ty, Pavle, vyser se na to!“
Srdce bojovníka, sportovní duch a všichni kolem křičí: „Nebuď srab a pokračuj!“
No neuposlechli byste je?
Ani se mi moc nechce převlíkat a busolu a co já vím co ještě mám mít a někam se plantám. Cvrček mne obrací o stoosumdesát čelem vstříc správnému kopci. Tomu kde nahoře je sběrka z kol. Musím nahoru a přes hřeben zase úplně na druhou stranu dolů. Mám ohromný smysl pro show. To nepochybně. Rozběhnout se nahoru do svahu byla spíš ničím neomluvitelná blbina. Nevydržel jsem běžet dlouho a usedám. Z dálky mohu pořád slyšet jak se všichni kreténi v cíli smějou. Pokračuji raději pomalu a pěšky. Z chatky na obzoru slyším jiné zvuky.
„Hele, další.“
„Ten je nějakej divnej, de moc pomalu.“
„A taky už je dost pozdě. Ser na to! Poď na pivóó!“
„Neslyší.“
„Asi nějakej cizinec.“
„Slyšíš! Poď na pivo! Ty, jak se to řekne anglicky?“
„Musíš tadyma nahoru do těch kopřiv. Jako ostatní.“
Sport je sport. Kdyby každý dal na lákadla podél tratě, nedojede do Bedřichova nikdo. Na druhou stranu, sport je sport a přelez přeskoč nepodlez, ale ta chata je jenom sto metrů a jednička taky, ale výškových a navíc mám jen jeden život a to už s přečerpaným kreditem.
„Dobrý den. Já bych si to pivo teda dal.“
Věta zřejmě v historii orientačního běhu památná, neb co následovalo a já na vlastní kůži zažil je hodno sžíravé závisti.
Z čela stolu nacpaného k prohnutí vybraným jídlem a pikantními lahůdkami byl okamžitě vystrnaděn stařík, zřejmě hlava rodiny a do jeho fotelu usadili mne, sportovce na pokraji smrti. Asi zeťák beze slova sebral půllitr a šel natočit, matka mi vnucovala tu koláč, tu uzené, tu houbičku a dvě krásné dcery v nejlepších letech mi jedna masírovala zezadu ramena a šíji, druhá v hlubokém předklonu, střídavě jedno nebo druhé stehno, přičemž se jí prsa v odvážném dekoltu vesele mrskaly ze strany na stranu takže na otázku: „Je to tak lepší?“ nešlo říct nic jiného, než že tak to je dost dobré.
Zbytek příbuzenstva a asi deset dalších hostů ve chvílích, kdy jsem zrovna nespal, hltali slovo od slova moje dozajista odborné přednášky o orientaci v nebezpečném terénu plném divokých šelem a bylo jasné, že pro tuto skupinu lidí jsem jediným vítězem, hrdinou a legendou jedině já a žádnej Ticháček co už byl čtyři hodiny v cíli. Nakonec mě zabalili do deky jako v závěru amerického akčního filmu, odnesli do auta a odvezli mě do cíle, od chatky vzdáleného po louce dvě sta metrů a autem po silnici kilometr. No kdo by příští rok nejel zase?

Pekič-
6. října 2005
Autor: Vladislav Lepšík
Přečteno: 3299 x



poslední na fóru

13. srpna 2016 10:27 - heterocykl
pár fotek z mobilu: https://goo.gl/photos/Dsx2ByQ1RKDy2q8a6 Zdar a díky.




Kontakty SixNumbers

Ředitel závodu, jednatel
Vladislav Lepšík - Báža
sixnumbers@seznam.cz
+420 724 477 104

Video SixNumbers 2008

Pahorkáč

hosted by:
stable

spřátelené weby:
Malevil CUP 2008
Estim drinks
Sk SNS Smržovka
bikebase

reklama:
Bohemia Glass - české sklo
Probo - výstroj a výzbroj pro hasiče

Ikonka pro Váš web:
SixNumbers