Pekič 2- Jak jsem byl ve Španělsku

pek
Na podzim roku 1998 se vydala reprezentace České republiky v MTBO na dlouhou cestu do Španělska aby definitivně dala zbytku světa na prdel. Takže všechny Evropské poháry si odvezla domů. Já tam byl náhodou taky...
Pekič
Letadlo. V Globusu nám to blbě naplánovali výsledkem čehož je, že na MTBO do slunného Španělska se odjíždí v den, kdy začínáme montovat další hnusnou megaprodejnu pro lidi postižené nákupní úchylkou. Jako velitel ATINU omlouvám absenci mých kolegů a se závistí poslouchám jejich mobiloidní opilecké bláboly jak to v autobuse tepe už od startu a ať běžím rychle na dálnici, že kolem Globusu pojedou na Plzeň a vyhodí mi z okna nějaké lahváče. No, po půlhodině čekání zase volají cosi o orientačním omylu, já opouštím krajnici pln deprese a věnuji energii stavbě regálů. Na závody nepojedu autobusem s mančaftem, nýbrž postavím regály, uhasím průsery a na letišti sednu do letadla abych se spolu s Kamenáčem a Sylvou Koškovou připojil k výpravě v baskickém Bilbau.
Kamenáč, který cestu letecky organizoval mi nabulíkoval, že z letiště pojedeme řádný kus na kole ať tomu přizpůsobím výbavu. V čas odletu tedy stojím na letišti v plné zbroji. Milované kolečko pěkně olepené papírovou lepenkou, sám v krátkých kalhotkách s vložkou, žlutém dresu, větrovce od asfaltu a na nohách tretry. V jedné ruce třímám helmu a ve druhé batůžek se spacákem. Vypadám tedy v prostředí letištní haly zaplněné byznysmany z celého světa značně exoticky. Trochu mne udivuje zbytek výpravy neboť mají málem kalhoty s pukem, biky jen tak bez ochrany a na zádech bezmála třicetikilové batohy.
Při odbavení mi seberou nýtovač řetězu, protože připomíná pistolku a jdeme do letadla. Letadlem jsem měl letět poprvé a tak jsem se velmi těšil na budoucí okamžiky. Nakonec jsem celou dobu letu můj pohled magicky zafixoval na ňadra sousedky dráždivě se dmoucí se z černého krajkového a hodně průsvitného ošacení jen vypadnout. Až do mezipřistání v Bruselu, kde můj erotický idol zmizel na Londýn jsem z letadla neměl ani ň. Před startem druhého letu se na palubě strhl menší rozruch. A hle jediný, kdo si neměl kam sednout je náš starý známý John Houlihan, fotograf a biker z Británie. Má baskickou maminku a proto u nich budeme bydlet a hlavně jíst.

Cestou z letiště , kdy konečně oceňuji svou skromnou výbavu, se John přiznal, že matku neviděl třináct let a už si moc nevzpomíná, kde bydlí. Projedeme tedy Bilbao a nakonec se chytá díky místnímu vysílači. Ze zmatené reči vyrozumím, že zbývá tři sta metrů a jsme doma. A opravdu. Po třech stech výškových metrech dohledáváme rozlehlé sídlo Johnovy matky. Kamenáč cestou háže ukázkovou robinsonádu i s batohem. U Houlihanů to bylo dost bezva, mamka taky trochu popije a její svéráz bych vám milí čtenáři přál vidět. Druhý den se jedeme projet na kole. A vidím, že tato část Španělska nezplodila Induraina a Olana nadarmo. Silniční cyklistika i biking je tady velmi náročný. Za zdařilý půlden prestižních nástupů v horských prémiích zjišťuji, že Johnovy lýtka nemá cenu provokovat a štastně se setkáváme s autobusem zbytku výpravy. To je velmi, velmi důležité, neboť v busu mám schovaný karton Radegastu, který také okamžitě načínám. Než se i mančaft vrátil z vyjížďy, dozvídáme se od dost dobrých borců řidičů, jací penisové jsou taky ve výpravě když třeba závodí kdo bude dřív z kopce dole. Radegast mizí a lahvinka vína k obědu už natrvalo uvedla mé tělo do stavu, kdy bolest sportovec pocítí teprve až vynechá medecínu. A tu jsme brali plnými doušky po celou dobu zájezdu.

Závěr oslav se přesunul do krásného baru v podzemí. během pěti minut po našem příchodu mužstvo směle tančilo po stolech a personál pochopil, že oslava sportovců nebude přesně podle popisu místních šedesátiletých pořadatelů. A když se na stůl vyhoupl smělý chlapec aby odhodil v dav svůj oděv, řičelo už i místní osazenstvo. Pohled na striptérovo vypracované, osmahlé tělo pohybující se do rytmu hudby pouze s nejmenší verzí české vlaječky na místě nejintimnějším ( bez žerdi, přirozeně ) přiváděl přítomné dámy v úžas. A když i symbol státnosti zmizel, podlomily se kolena i zdejším kurtizánám. I doposud otrle se tvářícímu barmanovi poklesla čelist. A zábava jde dál. V jednom rohu mládenci nesměle navazují družbu se Zaragozskými kráskami, ve druhém kdosi potupně vrhne. A zábava jde dál. Barman mi šlápl na brýle. Do formy se dostal i doposud nevýrazný Karol Poštulka. Řidiči našeho autobusu už mají jenom trenýrky. A zábava jde dál. Karol se snaží mluvit španělsky, následkem čehož nás z baru všechny vyhazují. Nevadí. Je zde spousta jiných barů. A zábava jde dál. Už nás vyhodili ze všech. nevadí. Došly prachy. Pro tyhle případy mám železnou rezervu v markách. Marky v prdeli. Nevadí. Pro tyhle případy máme ještě na koupališti trochu vína. A zábava jde dál. Už spíme. Svítá. Na podzim už později. Burdu přivážejí popeláři. Jedeme na štafety.

Zdálky se celá hora Montserat zdála úplně normální. Jenom trochu převyšovala okolí. To je hornaté s vrcholy okolo sedmi set metrů. Montserat má přes patnáct set. Jak se blížíme, z oparu se pomalu rýsuje skutečná podoba hory. Je úžasná. Obrovské slepencové skalní bloky jsou sloupovitě rozeklané a tvoří asi stometrové stěny. Obdivujete se jedněm, autobus udělá pár serpentin a přichází druhé patro tvarů ještě bizardnějších. A znova. Postupně vyšplháte od takřka mořské hladiny po balustrádách skal až do klášteru Montserat. O co je příroda chladnější a divoká, o to je výzdoba klášteru honosnější a málem zpupná. Těžko popsat scenérie a těžko popsat dojmy, když na jednom místě vidíte skály nebývalé nádhery, klášter z pradávné historie s chrámem zdobeným zlatem a drahokamy s kupou svatých ostatků a navíc muzeum umění, kde lze shlédnout takové malíře jako je Pablo Picasso, Salvátor Dalí a El Greco. A navíc egyptskou mumii. A v klášterním bufáči mají klášterní tajemství. A staré plesnivé sýry. A na ochozech jsou tlusté němky. V dálce už vidíme i moře a smog z Barcelony.

Barcelona je velmi mnotvářné město. Neznám Paříž ale zatím se domnívám, že chci li být bohémem, měl bych žít v Barceloně. Autobusem se otáčíme na kruhovém objezdu okolo sochy Kryštofa Kolumba a hledáme Santa Mariu, známou z pohlednic. Nějaký hajzl ji prý zapálil. Jedeme tedy do parku s olympijským stadionem. Skvělý park, skvělý stadion. Mě však zajímá něco trochu jiného. Honem najíst, na kolo a dolů do města. Úzké uličky staré námořní čtvrti, koupačka v moři, cirkus na kole pro domorodce, olympijská vesnice a konečně to hlavní – Sagra di Familia, nejznámější dílo Antonia Gaudího. Trochu fascinovaně ho obhlížím díky čemuž se mi ztratí doprovod. Snad bych ještě i trefil zpět, nemám však náhradní duši a kolo je přeci jen trochu prošité ze štafet. Barceloňané tedy mohou vidět blbečka, který jede po ulici, každých sto metrů sesedá a pumpuje beznadějně ucházející duši. Stíhám ještě dohledat oba Gaudího obytné domy ale park je příliš daleko. Nestíhám ale autobus. Úprkem stíhače rvu kopec nahoru k olympijskému stadionu. U autobusu ani noha. Spletl jsem se jenom o hodinu. Do stmívající se Barcelony vyrážíme už pěšky. Třída Ramblas – cíl výpravy je centrem bohémů, pouličních umělců, kejklířů, prodejných krásek a hordy turistů. Anglicky jsme se domluvili na mnohý pokus v malém krámku arabských přistěhovalců. Paní, která vypadala jako žebračka s námi hovořila anglicky a německy čistěji než uhlazená recepční z hoteli international. A navíc nám prodala víno, olivy, dobrý sýr i pečivo. Na závěr návštěvy jsme tak mohli zapiknikovat na břehu moře pod již zmiňovanou sochou Kryštofa. Na takovém pikniku se Vám taky může podařit potkat borce, co žadoní o české noviny naší mateřštinou. Vylezlo z něj, že na křižovatce myje řidičům okna, spí na molu zabalený do deky, kaká v námořnických šatnách a žere asi listí. Vyučený zedník si tak za dva měsíce vydělal šedesát papírů a domů pojede až se stotisícama. Já beru trochu míň, ale s ním bych neměnil. Jeho životní skušenosti nás po chvíli vyprávění dost fascinovali.

Ráno mám trochu důvod být nervní neboť startuji v čase nula-nula. Nakonec nebylo proč. po patnácti minutách nacházím jedničku trochu jinde, jedu si zpátky na start promluvit se stavitelem, potom do lesa abych jim ukázal kam patří a zase na start. Milostivě mi dali nový čas. Mezitím suše pustili asi deset outsiderů do lesa beze stop zmatku. Kontrolu číslo jedna tak někteří měli jinde, někteří vůbec a nikomu to nevadilo. Startuji podle všech pravidel současně s nějakým Angličanem. Dost dobrý týpek. Věk asi padesát, kolo tak z roku 1988 ( ale zato Serrota bratru za padesát tisíc rám ), na sobě pohorky, vojenské pumpky a flanelku. Vyrazil ostře. Já jsem ale taký dobrý biker a tak když odjíždím od té jedničky co jsem si sám postavil, skýtá se mi pohled na onoho muže zoufale hledajícího stejnou kontrolu na jejím původním špatném místě. Závod se mi líbil až do chvíle, kdy jsem zjistil, že zákaz jakéhokoliv pohybu mimo cesty dodržuji asi jenom já. V cíli mohu nadávat ale je to asi atak všechno co pro to můžu udělat. Ke konec startovního pole již má o pravidlech zcela jinou představu a tak všichni favorité volí poněkud odlišnější postupy. Jarda nakonec porazil jak Pavla tak Sylvaina a naprosto čestně zvítězil v Evropském poháru. Nakonec jsme si dali židle pěkně na sluníčko, půjčili si Martyho pětilitrový kanystřík a probrali postupy. Nálada se mi povznesla a bylo učiněno rozhodnutí, že pojedeme na kole do Zuery. Bidony se naplnili patřičnou rubínovou limonádou ( Jenom Marty pořád nechápal proč s námi nemůže ) a Zuera s okolím zažili spanilou jízdu takového formátu, že praskly dva rámy. Jeden Diamond Back v koncovce na zadní vidlici ( patrně důsledek skoku z lavičky v parku ) a jeden Schmier oranžový ( ani řidič netuší proč ) má lom v křížení štangle a sedlové trubky.

Po spanilé jízdě přísluší spanilá oslava zisku všech možných trofejí. Vínem se už jenom myjeme a vrháme se na jiné ušlechtilé likéry. Předvoj v rockovém klubu marně konverzuje všemi světovými jazyky. Barman z mezinárodní řeči zná jenom oukej a whisky. Atraktivní slečny postpubertálního věku nedokážou pochopit slovo tužka ani z dosti názorné posunkové řeči a odchází domů na večeři. My večeříme zlatavé moky, paměť se uzamlžuje, jenom je jasné, že musíme jít na oficiální oslavu do baru.

A tak se měsíc v úplňku stane svědkem poslední noci pod širákem. Bylo třeba zprovodit ze světa hodně tekutin, než se doijmy nabité tělo odhodlalo k spánku.

Štafety jako by nikoho z mančaftu ani moc nezajímaly. Napřed každý sháněl, kam sakra založil pytlíček s instantní česnečkou a potom chodil po shromaždišti a ptal se zda ještě někdo má duši bez děr. V letargickém poklidu vystartovaly první úseky a málem mi zaskočili kefír co jsem ho v klidu popíjel. Na divácké jede Kamenáč a nakonec i předává první s náskokem jako hrom. Radek Mach jde do lesa a já musím značně přehodnotit zdali jet na prošitých duších ze včera nebo co dělat dál. Záplaty už nikdo nemá a tak riskuji. Druhý úsek pořadím trochu zamixoval. Dojíždí ČR 1 a ČR 2, Francie 1, Francie 2 a teprve potom RaMach. Asi minutu před jeho dojezdem zjišťuji, že předek je prázdný. Kolo mi mi půjčuje Marťan. Děkuji ti brachu. Jenom třeba podotknout, že jeho Alfa Bite je možná dobrá guma, dokud si nevyzkoušíte zelené Micheliny. Snažil jsem se jet rychle ale nic mi to nebylo platné. Letos už podruhé pátý ve štafetách. No a vyhráli kluci i holky od nás a druzí taky. Prostě Nuda. Pobalíme kola, na slavnostní vyhlášení v Zuerské tělocvičně se Francouzi bůh ví proč nedostaví, sbalíme všechny ty poháry a jedeme domů. Tedy ne úplně , čeka nás ještě trocho turistiky. Napřed zajedeme k hoře Montserat, abychom na malém paloučku přespali.

V baru nám nechtějí dát další pivo, že za pět minut zavírají. Máme šarm a tak slečnu za pultem přesvědčíme a během pěti minut stíháme piva dvě a panáka na cestu do chladné noci. Opil jsem se málo. Vadilo mi že nemám karimatku a že trochu prší.

Rybí trh je pro mé vegetaránské srdce až nechutný. Ubozí živí tvorečkové dost letargicky čekají v chlazených nádobách až je lačná hospodyně zakoupí a usmrtí nejlépe ve vařící vodě. K tomu Vám vedle kuchají rybu s holografickýma očim o velikosti pingpongového míčku. Smutně koukající na nůž ve hřbetě, slušně totiž šilhá. Raději vynechávám patro řezníků s úžasně voňavými salámy a klobásky a drůbeží visící hlavou dolů na drátku za pařátky a uleví se mi teprve v oddělení zeleniny. Jen jestli ti hajzli sedláci ubohé papričky a rajčátka taky nějak nestresují.

Bilbao je největší město národnostní menšiny Basků. Jsou to lidé velmi separatističtí. Nápisy ETA nás vítají na všech veřejných tabulích, španělsky se zde málokdno odváží mluvit. Používají vlastní jazyk Euskaru nepodobný žádnému evropskému jazyku.


Pekič
10. srpna 2005
Autor: Vladislav Lepšík
Přečteno: 3520 x







Kontakty SixNumbers

Ředitel závodu, jednatel
Vladislav Lepšík - Báža
sixnumbers@seznam.cz
+420 724 477 104

SixNumbers
hosted by
stable

reklama:
Bohemia Glass - české sklo
Probo - výstroj a výzbroj pro hasiče